O Penčicích jsem již na mých stránkách v minulosti psal – zde. Hájovna zde stojící byla dlouho naším domovem, než jsme ji museli v roce 2007 opustit a přestěhovat se o pár kilometrů jižněji do Hradce u Stříbrné Skalice.
Prameny
Při pátrání v regionálních pramenech jsem v časopise Pod Lipany, vycházejícím ve dvacátých letech 20. století, narazil na níže publikovaný text Josefa Klímy, který byl posledním z rodu mlynářů hospodařících na penčickém mlýně.
Mlýn na začátku devadesátých let 19. století vyhořel, ale to v něm již několik let sídlil hajný lichtenštejnských lesů.
Pily a mniška – Josef Klíma
Narodil jsem se ve mlýně uprostřed černokosteleckých lesů. Pamatuji se, jak se za večerů, když se lesy rozhučely a sovy houkaly, sešla čeleď u teplých kamen a otec vyprávěl. Také o mnišce. Je prý to pohroma pro lesy, jako morová rána na lidi, zkáza na všecko, jako kobylky v Egyptě. A u nás „všecko“ byly lesy! – Nedovedl jsem si představiti, jak by se lesům, „našim“ lesům, mohlo něco státi. Věřili jsme spíše v hastrmana pod vrbičkou a v polednici, která obcházela u Penčic kolem studánky v pravé poledne. Proto jsme do těch míst my děti ani nepáchly.
Bezhlavý kůň
Pamatoval jsem si to večerní vypravování tak dobře, jako kde někoho vystrašil bezhlavý kůň, kde se procházela bílá paní při měsíčku, nebo jak v noci z kostnice u Aldašína, kudy vedla pěšinka k Penčicům, kýval z kulatého okénka na mládka kostlivec. Světélka, o nichž se vyprávělo, že běhají podle „umrlčí cesty“ od Jevan k Aldašínu, jsem sám již tehdy viděl, tedy jsem ostatním strašidlům také věřil. S mniškou však, která by mohla sežrati celé černokostelecké lesy, mi to nešlo dlouho do hlavy. Vždyť se na pile v Penčicích řezalo již za dědečka, když bylo dosti vody, a nad námi proti vodě řezala panská pila rok co rok, ale lesů pořád neubývalo.
Popis mlýna
Od té doby uteklo hodně vody od Jevan k Penčicům, uteklo padesát roků, celý lidský věk, a v krásném Penčickém údolí nezbylo po pile a mlýně nic než patník, kde bývala vrata, k nimž jsme jako děti toužebně vzhlíželi, kdy se v nich objeví nějaká návštěva naší samoty. Uprostřed bývalého dvora jest ještě loužička, kde stával stojánek, z něhož ve dne v noci crčela voda a který zvláště zřetelně k nám hovořil, když se za tiché noci mlýny zastavily. To nás právě budilo a potom jsme slyšeli zřetelně, jak zurčí a bublá náš milý stojánek.
Mimo zurčení stojánku jsem nemohl nikdy zapomenouti také na šumění pily. A pro tuto její památku jsem postavil před 25 lety pilu v Českém Brodě.
Parní pila v Českém Brodě
Tak vznikla v naší krajině nejstarší parní pila.
Její obrázek se však ničím nepodobá bývalé penčické pile. Škoda jí! Kdyby tam dneska stála, byla by jen k ozdobě krásného Penčického údolí, které již jistě mnozí z vás znáte, nebo se tam aspoň podíváte.
Jevanská pila byla již moc stará. Musela shořeti a ti hadi, kteří tam v pilinách byli, se museli upéci.
Dobře jim tak!
Jiné pily
Po brodské pile bylo postaveno v našem okolí ještě mnoho jiných pil, jednak v Poříčanech, v Kouřimi, ve Ždánicích, v Říčanech, ve Vojkově, Králova, Živcova a Děďourkova v Kostelci n. Č. L.
Všecky tyto pily řezaly dříví z kosteleckých lesů a na lesích to nebylo ani znáti. Ba naopak, bylo třeba, aby staré lesy, jejichž stromy již na stojatě hnily, potom stromy, které ostatním ve vzrůstu jen překážely, byly poraženy a včas zpracovány. Tak ještě vznikla místo zmíněné vyhořelé jevanské pily její nástupkyně v pivovaře kosteleckém. Zřídili ji sami panští úředníci.
Pily tedy nestačily pořezati ani těch částí lesů, které již musely býti káceny. Ale přišla pohroma, o které otec hovoříval. Přišla mniška, zničila nejkrásnější polohy kosteleckých lesů a ohrozila i pily, které pomáhaly lesnímu hospodářství…
