Poslední uhlíři na Černokostelecku

Podle zkušeností uhlířů bylo nejhospodárnější pálit milíř o obsahu asi 40 prostorových metrů paliva, tedy o poloměru 3 m a stejné výšce. Větší milíře se na Černokostelecku nikdy nepálily.

Po vyrovnání paliva se milíř zakryje, a to spodní polovina chvojím, horní polovina cepovou slámou, mechem nebo pýrem. Na tuto vrstvu, zvanou patra, to pak navrství 4-5 cm mokrého mouru z dřevěného uhlí, prosátého na řešetě. Za deště a větru je třeba vrstva silnější. Mour se na milíř nanáší a uplácává dřevěnou uhlířskou lopatou. Vrstva mouru musí být po celém milíři stejnoměrně vysoká a poddajná, aby při sléhání milíře nepraskala. Spodek milíře zůstává však zprvu po celém obvodě nezakrytý, aby se milíř snadněji zapaloval. Lešení, které se u větších milířů staví, jednak aby se snadněji zadržoval mour, jednak aby byl snadnější přístup k milíři, se na Černokostelecku nepoužívalo. Uhlířům postačil žebřík.

Po postavení a zakrytí milíře se tyk vytáhne a na jeho místo se dají asi 30 cm dlouhé tenké štěpiny. Tím je milíř připraven k zapálení. Nejlépe se pálí za vlhkého a tichého počasí. Je lhostejné, zda se milíř zapálí večer nebo ráno, ale R. Pác začínal nejčastěji před rozedněním. Milíř se zapaluje vrchem, prostorem tyku, a to hořícími třískami nebo řeřavým uhlím. Za dvě hodiny po zapálení je třeba milíř plnit, to znamená nahradit shořelou náplň v prostoru tyku. Při prvém plnění se tam dávají plňky, tj. slabé štěpiny, asi 10 cm dlouhé, při dalším plnění vždy o něco delší a silnější. Jakmile náplň shoří, je třeba milíř plnit znovu, a to vždy v období 2-4 hodin, celkem asi desetkrát, naposledy asi 48 hodin po zapálení. Při plnění se vždy pohrablem odhrne vrch milíře a prohořelé uhlí se srazí dovnitř.Doba plnění se řídí vlhkostí páleného dříví, které má být co nejsušší. Po celou dobu plnění se totiž milíř předhřívá, ze dřeva unikají páry, které se na povrchu milíře srážejí, mour vlhne, milíř „se potí“. Čepcem milíře odchází hustý bílý kouř, který po čase hnědne, zesvětlí, až je skoro bezbarvý. Účelem předhřívání je náležité vysušení dříví, jímž se předchází praskání a borcení mourové vrstvy a Častějšímu dalšímu plnění. Plnění milíře končí, když vychází téměř bezbarvý kouř. V té době se úplně zakryje spodek milíře.

Po předehřátí milíře se pálí asi 12 hodin naslepo. Oheň se rozšíří v prostoru tyku a v čepci a zuhelnatělá část dříví má v milíři tvar kužele, stojícího na špičce. Aby se všechno dříví dobře zuhelnilo, je třeba řídit oheň do stran a dolů. Oheň se řídí dymníky („lufty“), které se propíchnou do mourové vrstvy násadou uhlířské lopaty přímo až na dříví, a to kolem dokola milíře ve vzdálenosti asi 50 cm od sebe. Dymníky, které se dělají nejdříve u vrchu milíře, se řídí tah v milíři, směr ohně, a kontroluje se postup pálení: nejdříve jimi vystupuje hustý kouř, který je stále světlejší. Jakmile je skoro bezbarvý, znamená to, že zuhelnění dostoupilo až k nim a je třeba je ucpat mourem a udělat nové o něco níže. Na té straně milíře, kde zuhelňování postupuje rychleji, zesílí se vrstva mouru. Kdyby kouř zmodral, znamenalo by to, že uhlí chytlo; tím by se snížila výtěž.Na milíři je třeba udělat asi čtyři kruhy dymníků postupně pod sebou. Poslední dymníky se dělají téměř u dna milíře, a když jimi vystupuje úplně světlý kouř, je milíř téměř vypálen. Pak se odhrabe mour kolem dokola, až přehoří slabé dříví na obvodě milíře a opět se mour přihází. Potom se ještě pálí 12-24 hodiny naslepo. Po celou dobu pálení je třeba pečlivě udržovat vrstvu mouru. U vyšších milířů se k tomu používá žebříku. Za suchého počasí bylo třeba povrch milíře kropit vodou. Postupným zuhelňováním se milíř sléhá. Nejprve v čepci, později se bortí i po stranách. Nesprávným řízením ohně může chytit již vypálené uhlí, čímž vznikne v milíři dutina. Ta se zjišťuje úderem, uhlířské lopaty na mourovou vrstvu. Jakmile se taková dutina zjistí, je třeba ucpat dymníky, prorazit přikrývku dovnitř, srazit visící uhlí a dutinu rychle, vyplnit dřevem a zakrýt. Čím lépe se milíř vyrovná a čím správněji se řídí oheň, tím řidčeji je třeba milíř plnit. Uhlíř musí každý večer oklepat milíř a trhliny přikrýt vlhkým mourem.Nedostatečné předehřátí milíře, způsobené špatným tahem, příliš silnou vrstvou mouru a nadbytkem par, je příčinou výbuchů. Dutinu způsobenou výbuchem je: třeba vyplnit dřevem a utěsnit vlhkým mourem. Žádné pálení milíře se neobejde bez malých výbuchů; velké výbuchy jsou důsledkem nesprávného pálení.

Nejraději pálil R. Pác dříví smrkové a jedlové, které dává největší kusy uhlí, drobnější uhlí je z borovice, dubu, břízy a buku, nejdrobnější z habru. Dřevěné uhlí je možno pálit i z pařezů, ale je to obtížnější, neboť pařezy se špatně rovnají a je z nich horší uhlí. Podle zkušeností R. Páce se z jednoho prostorového metru napálí průměrně 130 kg dřevěného uhlí; nejvíce se může prý napálit až 180 kg uhlí. Nejlepší je uhlí smrkové, pak borové, březové, modřínové, dubové, bukové, nejtěžší je habrové. Při stavění milíře je možno i jednotlivé druhy dříví míchat, ovšem vždy jen ve vrstvách, jinak by se mohl milíř zbortit (např. jeden kruh smrku, pak okolo kruh dubu apod.). Dělá se to však jen v nouzi, neboť pálení takového milíře dá mnohem více práce. Smolná polena, která rychle hoří, se do milíře nehodí.Před větrem chránil R. Pác milíř nejprve vyrovnaným palivovým dřívím, později používal 4 m vysoké prkenné zástěny.