Při nedávné archeologické vycházce (více zde) jsme u jedné eneolitické lokality navštívili vyhlídku s křížem. Z vyprávění naší sousedky jsem věděl, že se zde měli zřítit ze skály novomanželé v kočáře. Text umístěný na stromě před vyhlídkou tuto tragédii ještě umocnil.
Předkládám vám ho zde tak, jak tam visí.
Kříž na skále
Nedaleko odtud mezi koncem lesa a pyskočelským dvorem stávala kdysi zemanská tvrz. Kam až prastaré zápisy sahaly, byl každý z předků obdařen mnoha dětmi, jen poslední zeman měl jedno dítě – dceru Marii.
V Marii jako by se všechna rodová pýcha nastřádala. Dovedla bičíkem čeledína nebo děvečku i přes tvář udeřit. Byla krásná, štíhlá, spousty jako uhel černých vlasů, pod obočím modré oči jako polní studánka. Ve zlosti ztmavěly, to čeleď ve dvoře šla raději vždy z cesty.
Ve dvoře sloužil čeledín Ondřej. Jeho matka, děvečka, bývala krasavice. Ondřej se sotva batolil, když zemřela. Otce vůbec neměl, to prý matku utrápilo. Vyrůstal v čeledníku, pásal husy, opatroval dobytek, jako junák dostal do opatrování koně. Vyrost z něho pohledný mladík.
Každou neděli vozil Ondřej v kočáře zemana a Marii do Sázavy do kostela. Marii tajně miloval, ale byla to láska bezcílná a bláhová. Byl přece jen čeledín a Marie byla pyšná zemanova dcera.
Jednou večer vyšel Ondřej z čeledníku. Šel proti proudu řeky, oblázky skřípěly pod nohama. Pod skalami přebrodil řeku a po druhém břehu došel až k prameni svatého Prokopa s dřevěnou kaplí a velkým kamenným kalichem. Často slýchal pověst o tomto kameni: „Ďábel tomu, kdo prsty své ruky najednou do všech otvorů vloží, splní každé přání“. Ondřej vložil prsty do otvorů a nahlas řekl: „Ať jsem dědic a syn našeho pána! Ať vezu Marii od oltáře! Volám tě ďáble… přání mi splň!“
Neuplynul ani týden a do dvora přijel mladý šlechtic se starosvatem na námluvy.
Pak přišel den, kdy Ondřej nevěstu do kostela veze. Koně mají hřívy propletené perlemi, kočár samý květ, statek plný hostí. Zeman se dal slyšet, že o svatbě jeho dcery se musí po Sázavě vypravovat ještě tehdy, až bude jeho jméno zapomenuto. Zazní všechny sázavské zvony, ženich šťastnou nevěstu si vede, už je jeho ženou a Ondřej mlhou slz sotva vidí. Nasedají do kočáru. Ondřej švihne bičem. Do beletínského kopce to jede zvolna, až nahoře na rovince, po prastaré cestě na vrcholu krkavčích skal se koně rozběhnou. Ondřej je bičem do trysku popožene a do ucha mu zní ďáblův skřípavý hlas: “Splnil jsem tvé přání. Vezeš nevěstu z kostela!“
Koně nazad uši pokládají, vyhazují, plaší se. Pěna jim od huby létá, spřežení neřízené z cesty sjíždí, po srázu se řítí. Pak dole pod skalami zarachotilo kamení…
Ondru položili vedle Marie, ženich ležel opodál. Starý zeman má slzy v očích. Marii a čeledína po čelech hladí a šeptá: „Moje děti, obě najednou odešly!“ Alespoň syn, celý život jsem se k němu nehlásil, alespoň ten kdyby mi zůstal.“
Dvorec už není, ani jméno neznáme, ale kříž na skále starou pravdu stále připomíná.
Mapka s lokalizací pyskočelského statku a kříže.
