Zajímavou součástí historie jsou příběhy zaniklých vesnic. Příběhy většinou zkrácené a zkroucené během času, přesto však vábící svým zahaleným tajemstvím. Jeden takový příběh nám přináší zaniklá osada Přibyslavice ležící zhruba dva kilometry severně od Stříbrné Skalice.
Torza staveb
Do současnosti se v Přibyslavicích dochovala již jen torza zděných staveb obývaných naposledy v průběhu druhé světové války.
Písemné prameny
O minulosti Přibyslavic víme zhruba toto (pzn. vycházím z článku S. Hendrychové uveřejněném v Sázavsku č. 13, jen místy doplňuji vlastní zjištění):
- 1436 – jsou majetkem Sázavského kláštera (domnívá se tak J. Kurka ve svém díle z roku 1914 – Archidiakonáty kouřimský, boleslavský, hradecký a diecese litomyšská)
- 1525 – dostávají se jako zástava do rukou pána ze Šellenberka, držiteli panství Komorní Hrádek (údaj pochází z kroniky Stříbrné Skalice, která však jako jedna z nejstarších v kraji začala vznikat až na počátku 18. století, tedy o 200 let později než výše zmíněný údaj)
- 1557 – první nezpochybnitelná zmínka o obci jako součásti majetku panství Komorní Hrádek
- 1654 – v Přibyslavicích hospodaří dva sedláci (Berní rula)
- 1697 – dostávají se do majetku panství Kounice
- polovina 18. století – ve vsi hospodaří jeden hospodář (Tereziánský katastr)
- 1761 – panství Kounice i s Přibyslavicemi kupuje vévodkyně Marie Terezie Savojská a ves se tak stává součástí černokosteleckého panství, ke kterému již od 16. století patřilo i městečko Skalice, jehož součástí se Přibyslavice v polovině 19. století staly
- polovina 19. století – hospodaří zde v čp. 82 J. Vysušil (údaj uvedený v Indikační skice – J. Wisuschil)
- polovina 19. století – hospodaří zde rodina Buriánků. Někdy v tomto období dochází k celkové přestavbě dvora, což je patrné z mapy stabilního katastru z roku 1842, kde je dispozice budov zcela odlišná od situace dodnes dochované v terénu i situace zanesené v současném katastru (viz plánek na konci článku). Tato změna je rovněž zachycena v mapě pozemkového katastru, kde je patrný jak původní stav, tak současný. Přestavbou vznikají dvě čísla popisná: č.p. 82 a č.p. 184
- 1900 – sebevražda Antonína Buriánka, po které Buriánkovi z Přibyslavic odcházejí a nastává začátek úpadku Přibyslavic jako rolnické usedlosti. Část rodiny Antonínova bratra Františka se pak objevuje v několik kilometrů vzdálené vesnici Prusice, kde začíná hospodařit v čp. 2. Odtud pak pochází maminka mé ženy, rozená Buriánková. Má žena a mé děti jsou tak potomci Buriánků z Přibyslavi
- od počátku 20. století zde žijí již jen hajní a lesní dělníci
- 1906 – v č.p. 184 žije rodina Václava Hirše (až do roku 1930)
- 1922 – umírá v č.p. 82 lesní strážný Josef Malík
- 1928 – č.p. 82 označováno za knížecí hájovu – hajný Alois Navrátil
- 1928 – č.p. 184 označováno jako knížecí domek
- 1931 – v č.p. 184 žije rodina Františka Pavla
- 1932 – poslední zmínka v matrikách o č.p. 82
- během 2. světové války žijí v Přibyslavicích Jónovi
- 1945 – umírá František Kroupa – poslední člověk s trvalým bydlištěm v Přibyslavicích, což ovšem neznamená, že zde musel ve skutečnosti žít
- dnes – majetek Školního lesního podniku se sídlem v Kostelci n. Č. l.
Jak je z výčtu dat patrné, nedochovalo se nám toho o této zaniklé středověké vesnici, později osadě a v posledním období samotě, mnoho a tak je nutné si tyto střípky neustále připomínat. Kdo by se chtěl o Přibyslavicích dozvědět více, nechť si sežene publikaci Sázavsko číslo 13, kde je výše zmiňovaný článek Soni Hendrychové uveřejněn, nebo současné Přibyslavice rovnou navštíví. Člověk nikdy neví, zda to co by viděl dnes, uvidí ještě za pár let. Příkladem nám může být zkušenost autorky článku, která dělala první prospekci Přibyslavic v roce 2006, kdy se toho dalo v terénu zaznamenat nepoměrně více než o rok později, kdy byla již lesní cesta procházející osadou rozšířena ze dvou na čtyři metry a objekty před rokem ještě patrné zasypány.
