O dolování u Hradových Střimelic

Před několika lety jsem při pročítání časopisu Pod Lipany vycházejícího ve 20. letech 20. století narazil na zajímavý článek o dolování u Hradových Střimelic, kde těžba stříbra započala nejspíš již ve vrcholném, ale určitě v pozdním středověku.

Novodobé pokusy hledající především měď a uhlí, jichž se týká i tento článek, zde dle dostupných pramenů probíhaly ve druhé polovině 19. století. Autor Josef Kafka nám přibližuje atmosféru panující v hradostřimelických dolech v době, kdy zde kutací práce prováděl pan Zelený, a které musely být i přes nález stříbrných a měděných rud pro vydatné přívaly spodních vod ukončeny. Rodina ing. Zeleného si kutací právo údajně podržela až do 30. let 20. století.

Přeji vám příjemné čtení.


O dolování u Hradových Střimelic – Josef Kafka (Pod Lipany, ročník II., r. 1922/23)

Bylo to asi v polovici prosince k 5. hodině večerní. Zima se drala do stavení. Milo a útulno bylo u teplých kamen. Ale povinnost volala. Natáhnuv kabát a stáhnuv čepici přes uši, spěchal jsem přes ves (Kostelní Střimelice) a do polí směrem k Hradovým Střimelicím. Sousední vrch „Chlum“ (482 m vysoký) temně hučel zalesněným temenem, což bylo neklamné znamení, že co nejdříve nastane obleva. Zahleděl jsem se v nebe, „jehož prý jest od nás viděti jen po čtvrtci“, jak se nám sousedé vysmívali. Nebe jiskřilo hvězdami.,, Když svítí mnoho hvězdiček, lze očekávati brzy déšť.“…

Zatím jsem došel k cíli své cesty. Zastavil jsem se u temných dveří, které ohraničovaly obzor jiného světa: království podzemního, jehož jsem byl tu chvíli vladařem — dolů hradostřimelických.

Učiniv asi 30 kroků v temně štole, vyňal jsem elektrickou svítilnu, stisknutím ji rozžehl, kráčel jsem bezpečně dále, mezi dřevěným pažením, vysokým 2 m a širokým 1 m. Mé kroky duněly po prknech, položených nad struhou, kterou se hnala voda k východu. Neklamná to známka, že lidé pracují pilně u pumpy v prvé šachtě, jejíž asi 10 m dlouhý vstup jsem po pravé ruce míjel. Mým citem byla dnes druhá, hluboká šachta, asi 250 m vzdálená, kde ostatní lidé pracovali na jejím hloubení. Zahnuv na rohu podle dynamitového skladiště, ve skále vytesaného a pevnými dveřmi bezpečně uzavřeného, narazil jsem na vrchního důlního Sadílka, jehož jsem pozdravil hornickým „Zdař Bůh !“ Odpověděl mi stejně. Šel připraviti dynamitové patrony k výstřelům. Vrátil jsem se s ním a vyptav se ho na postup práce, jakož i na vše, co se pod zemí během šichty přihodilo, odešel jsem k odpočívadlu, kde se konaly přípravné práce k střelbě. Za chvíli se dostavil důlní, nesa v jedné ruce krabičku třaskavých zápalek, v druhé hornický kahan, naplněný smíšeninou oleje a petroleje, kterou jsme v dolech svítili, poněvadž nečadí jako petrolej.

Dynamitových roubíků se užívá k odstřelování tvrdé skály. U nás to je prahorní břidla, která je tu a tam prostoupena žulou, syenitem, žilami křemene, malachitu, prahorního vápence, leštěnce olověného, pyritu, blejna. Kdo navštíví mineralogické (nerostopisné) sbírky českého musea v Praze, najde tam krásně vybroušené ukázky ze zdejších dolů. Viděl jsem i ryzí zlato v drobounkých krystalech na křemenném podkladě.

„Stříbrná Skalice, Zlaté Střimelice“, tak se často opakovalo v ústech zdejšího lidu před 50ti lety a vyprávělo se, „že často pasák, aby odehnal krávu, hodil po ní kamenem, který měl větší cenu než celá kráva“. Ač se v této příčině velmi nadsazovalo, jest z toho přece patrno, že se víra lidu ve vzácné nerosty, jež protkávaly zdejší a blízké kopce, u Skalice (Čapík), Voděrad (Oradla), Hr. Střimelice (Chlum), Kost Střimelic (Pod horou), stále udržovala již po několik století, v nichž se po přestávkách „kutání“, t. j. hledání vzácných kovů opakovalo.

Dynamitové roubíky, kterých se užívá k střílení, jsou něco přes 1 dcm dlouhé a asi 2 cm silné, měkké jako vosk, barvy cihlové. Každý roubík jest obalen jemným papírem, na konci slepeným. V zimě dynamit tuhne, při nízké teplotě mrzne a nemůže se k odstřelování potřebovati. Tu je třeba jej zahřívati, aby podržel vláčnost, a to se děje tím, že jej horník aspoň dvě hodiny před střelbou zahřívá v záňadří pod košilí.

Když tedy vrchní důlní přinesl třaskavé zápalky, jal se ze záňadří opatrně vytahovati dynamitové patrony. Bylo jich asi 12. Se čtyř patron odlepil na jednom konci obal a vtiskl do každé třaskavou zápalku. Do ní vložil konec zápalné šňůry (doutnáku), naplněné střelným prachem a sirou, stiskl zápalku nůžkami, přehrnul opět papírem, který zakroutil a převázal silnou nití, aby se doutnák nevysmekl. Délka doutnáku se řídí tím, jak daleko jest horníku utéci, aby se octl před vybuchnutím v bezpečí. Sestoupili jsme po žebříku do šachty.

Hlubší šachty mají dva i více žebříků vedle sebe tak připevněných, že tam, kde se jeden končí, počíná se vedle druhý atd.

V šachtě pracovalo několik horníků. V levé ruce držel každý nebozez 2½  cm silný a ¾ m dlouhý,  v pravé ruce perlík. Jím bušil do nebozezu, kterým levačkou v díře otáčel. Čas od času vyškrabal kulatou plechovou škrabkou na dlouhém drátě kal, který se utvořil na dně díry, a vrtal dále. Úmorná to práce na dně šachty v dusném vzduchu. S čela kapal pot. Po pozdravu „Zdař Bůh“ ustali hornici od práce. Změřil jsem vykonanou práci, prohlédl a nakreslil žílu kovu, kterou jsme sledovali do hloubky, a odstoupil jsem, abych nabíječi nepřekážel. Ostatní zatím vystupovali po žebřících, neboť dnešní šichta byla skončena.

Nabíječ, přesvědčiv se škrabkou o okrouhlosti a hloubce díry, vpustil tam dynamitovou patronu, za ní druhou třetí i čtvrtou, v níž vězel doutnák. Poté „utáhl“ dynamit pískem, jejž dřevěnou hůlkou pěchoval až k povrchu. Týmž způsobem nabil i zbývající prázdné díry. Potom mne vyzval k vystupování z šachty. Nemeškal jsem a s povrchu jsem se díval na jeho další práci. Nařízl nožíkem každý doutnák, aby rozštěpil konec k snadnějšímu zapálení, vyňal sirky a jeden konec po druhém zapálil. Jiskry sršely na všechny strany, načež horník rychle stoupal po žebříku do štoly. Štolou jsme pak spěchali k východu. Když jsme se — jsouce již v bezpečí — zastavili, ucítil sem prudkou ránu vzduchem do hlavy, až se čepice pošinula, a vzápětí zaduněla rána, druhá, třetí, čtvrtá – . . — Vystřelením byl náš dnešní úkol dokončen.

Aby se druhého dne mohla práce začíti, bylo třeba odstraniti spousty rumu, jež odstřelením skály vznikly. To se dělo tak, že dva lidé točili rumpálem, na němž se na drátěném laně pohybovaly, dva okovy, jeden nahoru, druhý dolů. Na dně šachty stál horník, jenž lopatou plnil okov kamením, zatím co nahoře čtvrtý vyklopil vytažený okov s rumem do kolečka a pátý jej vyvezl štolou ven na „haldu“. Když byla šachta vyčištěna, nastalo nové vrtání, nabíjení a odstřelování.

Podobně se pracovalo i v štolách směrem vodorovným. I tam byly sledovány žíly kovu nebo hledáno spojení s dosavadními šachtami.

Majetník dolů – p. inž. Zelený – nehledal zde zlata, spíše výnosnější, tehdy velmi drahou měď a té bylo málo. Čas od času poručil vyčistiti tu neb onu starou šachtu, z níž však měd již v minulých stoletích byla vybrána. Při takových pracích jsme tu i v naneseném bahně i památky dávného dolováni: primitivní hliněné kahance, rezem pokryté nástroje železné, kladívka a j., které byly ukládány v našem malém museu. V takových místech mnoho škodila práci podzemní voda. Za mokrých dni se řítily se stěn šachet vodopády a bylo třeba pracovati pumpami ve dne i v noci. Ba i 2 elektrické a jedna parní pumpa byly postaveny, a přece nebylo možno vodu zmoci. Větši katastrofy nastávaly, když na př. po několikadenním dešti zatížila vodou napitá ornice bednění štoly nebo šachty tak, že se prolomilo, spousta země se provalila dovnitř a zasypala šachtu třeba až po okraj! Jedna taková katastrofa učinila také konec dlouholetému dolování. Byli by zahynuli bezmála i někteří horníci, kdyby nebyl býval dříve učiněn jiný východ do vedlejší šachty celoroční prací.

Jak jsem byl překvapen, když jsem po 20 letech navštívil zdejší krajinu! Marně jsem hledal střechy, které z dálky ukazovaly, že se zde doluje. Marně jsem hledal haldy vyvezeného kamení a přístup k hlavní štole, kterou jsem tisíckráte prošel. Všecko srovnáno se zemí a potok ze štoly vytékající úplně vyschl. Nikdo by neřekl, že se zde přes 50 let pilně den co den dolovalo. Tak se časy mění.