Dějiny Stříbrné Skalice

Všechny dějiny jsou učitelkou národů. I zdejší nás mnoho poučují a jsou úzce spojeny s dějinami sázavskými. Mnoho památek a zajímavostí je v našem kraji a osviťme si je dějinami Čech, hradů a zámků, kronikou školní, pamětní knihou skalickou, farní kronikou a jinými prameny i ústním podáním nejstarších pamětníků skalických. Podle nejstarší kroniky, stál hrad skalický již za časů Přemysla Oráče v 8. století a patřil vévodovi kouřimskému.

Legendy

Když r. 832 vypukla válka mezi předposledním pohanským, mírumilovným knížetem pražským Neklanema vévodou kouřimským Krasníkem,… [EXPAND více]nabídl Neklanovi Putimírův syn, Kalmug, že se 300 muži vypudí Krasníka z Čech. Oblehl Kouřim a v této tísni opustil vévoda Krasník své vojsko a uchýlil se do Skalice. Nato byla Kouřim dobyta a vítěz Kalmug oblehl hrad skalický, aby se zmocnil Krasníka. Tento však uprchl tajnou chodbou a dostal se šťastně na Moravu, kde panoval mocný kníže Rostislav, který měl časté boje s německým králem Ludvíkem. Krasník v jedné bitvě proti Němcům — padl. [/EXPAND]

11. století

Tvůrcem nového života v Posázaví byl veliký divotvorce Sv. Prokop. Žil na březích řeky Sázavy jako poustevník po 22 let životem zasvěceným Bohu…[EXPAND více]Jednoho dne setkal se s knížetem Oldřichem, lovícím v rozsáhlých lesích sázavských. Později dal kníže Oldřich vystavěti kostel s klášterem, do něhož byli povoláni mnichově řádu sv. Benedikta, čili benediktini a sv. Prokop stal se jejich prvým představeným — čili opatem. Tito řeholnici požívali všude veliké vážnosti. Mezi nimi byli kněží, učitelé, lékaři, učenci, malíři, sochaři, rolníci, horníci, dělníci i řemeslníci všech oborů.[/EXPAND]
Ke konci XIII. a na počátku století XIV., vlivem řeholníků sázavských, počalo zde dolování stříbra a říkalo se tu: Hora sv. Prokopa v ústech lidu: STŘÍBRNÁ SKALICE.

12. a 13. století

V blízké vesnici, zvané Rovná, byl ke konci XII. století postaven sázavskými mnichy románský kostelík, zasvěcený nejstaršímu patronu horníků sv. Jakubu Většímu…[EXPAND více]Při kostele bývala fara. Po bývalé vesnici zbyly jen 4 domky. Kolem kostela je hřbitov s velmi starými hroby a pomníky.[/EXPAND]

14. století

Koncem XIV. století byl patronem kostela v Rovné Jan ze Střimelic a pak zde vládl rytíř Ctibor ze Skalice. Nato připadla Skalice králi Václavu IV.,… [EXPAND více] který ji dal roku 1380 v zástavu svému bratranci Prokopovi. Ten zde ustanovil za hejtmana hradu rytíře, milce a dvořana krále Václava IV., který se jmenoval: Racek Kobyla.[/EXPAND]

15. století

Když byl Václav IV. svým bratrem, králem uherským Zikmundem zrádně zajat a uvězněn ve Vídni, postavil se jeho bratranec Prokop v čelo věrných Václavu IV. Zikmundovo vojsko dobývalo hrady moravské i české. Po obléhání Kutné Hory r. 1402, dostalo se uherské vojsko až ke hradu Skalice….Obránce hradu, rytíř Racek Kobyla, když viděl přesilu vojska Zikmundova, unikl v noci tajnou chodbou a prchl na hrad Rataje. Potom byl hrad Skalice přes zoufalou obranu vojsky Zikmundovými dobyt, posádka na nádvoří poražena a ubita. Choť rytíře se ženami prchala tajnou chodbou, byla však dostižena a zavražděna. Hrad vypálen a rozmetán. Zůstal potom stále ve zříceninách.

Rytíř Bohdal z Drahonic žil ve Skalici jeden rok neboť r. 1403 daroval král Václav IV. Skalici i s příslušenstvím rytíři Janu Sokolovi z Lamberka.
Po 10 letech (r. 1413) náležela Skalice Kolmanovi z Křikavy a po 4 dalších letech (r. 1417) klášteru sázavskému.
Opat sázavský osvobodil Skalici od robot a povýšil jí na městečko trhové.
Jak dříve bylo řečeno, utekl rytíř Racek Kobyla ze Skalice a usadil se v Hražených Ratajích, odkud činil loupežné vpády po 12 roků,…[EXPAND více]kdy sjednáno mu odpuštění u krále a ke všemu byl jmenován zemským maršálkem. Když se šířilo husitství, poslal Václav IV. Racka Kobylu do Kutné Hory v příčině královského pokladu. Jak se v Kutné Hoře rozneslo, že přišel Husita Racek do města, shlukli se horníci-Němci před domem, kde byl Racek ubytován a zabili jej i s jeho 12 průvodčími. Jen panoš Bořita z Ostředka se zachránil.[/EXPAND]
Po náhlé smrti Václava IV. r. 1419 rozpoutaly se války husitské, které trvaly 15 roků — až do nešťastné bitvy u Lipan. Husité rozbořili klášter sázavský r. 1421, a tím zaniklo zde dolování.
Kostelík v Rovné, skrytý v lesích, přečkal v původu až na naše časy.
Část klášterního jmění se Skalicí, dostala se v zástavu panu Zajímači z Kunštátu, jemuž Zikmund z r. 1436 tyto statky zapsal.
U Skalice tehdy byly 2 vesnice: Rovná a Roviny. Dobří čeští obyvatelé těchto vesnic, se přestěhovali r. 1470 do Čes. Brodu, aby ušli pronásledování. Mezi nimi též byl řezník Xavera…[EXPAND více]Skalický lesní obvod má část lesa, která se jmenuje po něm Řezníkovy palouky a je blízko obecní pastviny „Na Rovinách“. Tato vesnice byla vypálena a rozvalena, hlad a mor dokončily zkázu. Tentýž osud postihl 3 sousední vesnice Kožlý (Kozly), Ráj a Bič. Dnes na těchto troskách rostou hluboké lesy a jen haldy kamení a rozvalené studně prozrazují jejich dřívější rozsah. [/EXPAND]

16. století

Roku 1525 pánové ze Šellenberka na Komorním Hrádku, dostali v zástavu z klášterních statků sázavských vesnice: Přibyslavice, Rovnou, dvory Chlum i Kožly a městečka: Sázavu a Skalici s okolními vesnicemi.
Po Ludvíku Zajímači z Kunštátu, dostal v zástavu r. 1528 tyto klášterní statky Michal Slavata z Chlumu a Košumberka.
Nejstarší listina o dolech skalických je teprve z 29. prosince 1536. Je to odpověď panovníka Ferdinanda I. z Vídně na list Pražanů staroměstských, že dovolí stříbro skalické zmincovati…[EXPAND více]na stříbrné groše a tolary. Když pak roku 1538 založena byla na Starém městě pražském mincovna, zasílaly tam doly skalické stříbro a v menších dodávkách ještě v druhé polovině 16. století. V tu dobu podali skaličtí nájemci dolů, tak zvaní „Kverkové“, dvě stížnosti nejvyššímu hornickému úředníku: »mincmistrovi“ na zdejšího hejtmana, že je ožebračil a neplatí havířům. Rudu si dává voziti do svého domu a hospodářům zdejším dluhuje za stravu tovaryšům.[/EXPAND]
R. 1573 prodali Skalici bratři Otmarové z Holohlav panu Jaroslavu Smiřickému ze Smiřic a na Černém Kostelci. Od té doby zůstala Skalice s panstvím Černokosteleckým spojena. V té době opět se tu obnovilo dobývání stříbra.
Obyvatelstvo se přidržovalo po příkladě svých vrchností náboženského vyznání podobojí, přijímajíce v kostele víno a chléb.
Zajímavý je znak Skalice Hor Stříbrných. Je to modrý štít, na němž je celá postava horníka v kroji, jak pracuje na skále se 2 kladivy. Tento znak je umístěn…[EXPAND více]zde nad vítězným obloukem v kostele sv. Jana Nepomuckého.[/EXPAND]

17. století

Ve zdejší škole je uschováno nejstarší stříbrné pečetidlo se znakem Skalice z roku 1610 ve stříbrném pouzdře (viz obálku dějin).
Druhé podobné pečetidlo je z roku 1750 a třetí novější, na němž čteme: Horní městečko Skalice, léta 1850.
Po smrti Jaroslava Smiřického, bylo panství Černokostelecké i se Skalicí r. 1619 pro vzpouru proti císaři Ferdinandovi II. zabaveno.
Po bitvě na Bílé Hoře (1620) tehdejší císařský místodržitel v Čechách, kníže Karel z Lichtenštejna koupil panství: Černý Kostelec a tři jiné v lednu 1623 a hned v záři téhož roku, zvláštním nařízením propůjčil Skalici znamenité výsady, aby hornictví povznesl.
Hůře se vedlo obyvatelům za jeho nástupce a hlavně to byl jeho zámecký hejtman, který krutým způsobem nutil obyvatele skalické, aby…[EXPAND více]se stali zase katolíky: Tehdy byli kněží z kostela v Rovných vypovězeni a přijímání vina z kalicha zapovězeno.[/EXPAND]
Pak zde sloužili zase benediktini z kláštera sázavského.
Válkou 30 letou Skalice velmi utrpěla. Na jedné usedlosti a 4 chalupách zde zbylo jen 23 osob, fara a škola byly pusty. Robota byla zmírněna až teprve roku 1646.
Po 30 leté válce malá, přízemní radnice stála na místě nynější. U ní byla dřevěná šatlava čili městské vězení a před šatlavou pranýř. [EXPAND více]To byl sloup a k němu byl vinník přivázán nebo přikován k svoji hanbě a na výstrahu jiným.[/EXPAND] Tato radnice vyhořela na počátku 18. století.

18. století

Nejšťastnější doba pro Skalici byla, když na Černém Kostelci vládla 60 let vévodkyně Marie Terezie savojská. Tato vzácná žena z rodu Lichtenštejnů,…[EXPAND více]provdala se roku 1720 za Tomáše Emanuela, prince savojského, s nímž spravedlivě vládla na svých panstvích. [/EXPAND]Vévodkyně savojská, povolala do Skalice německé horníky z města Jáchymova a ze Stříbra, kteří otevřeli zde 7 dolů na stříbro a později i jeden na zlato u Hradových Střimelic.
R. 1726 potvrdila všechny výsady Skalici i osvobodila ji od roboty a povýšila na svobodné, hornické městečko s názvem: „SKALICE HOR STŘÍBRNÝCH“. Darovala horníkům 4 doly zdejší, kde pracovali pro zisk Skalice a ve třech pro vévodkyni. Dále horníkům postavila »špitál« čili nemocnici v místě nynější radnice a darovala jim 15 ha pastvin k užívání.
R. 1728 byl zřízen s přivolením vrchnosti řemeslný cech a pořádek. Skalici spravoval primátor čili starosta a rychtář, který na rychtě soudil a 3 konšelé, čili radní….[EXPAND více]Za 68 let měla Skalice pouze 2 primátory čili starosty, kteří tehdy měli velikou moc. První starostoval 37 roků a druhý 31 let. [/EXPAND]
R. 1729 zemřel manžel vévodkyně savojské.
R. 1730 zdejší horníci na rozbořeném hradě z jeho sutin postavili kapli a zasvětili sv. Janu Nepomuckému a během 24 let vystřídalo se při tomto kostele 7 kněží administrátorů čili zástupců farářů. Zbytky zdiva z hradu upotřebili horníci ku stavbě svých domků.
R. 1734 druhá rána postihla vévodkyni savojskou: zemřel ji jediný syn.
Když znovu klášter sázavský roku 1745 byl stavěn, nalezeny byly pece šmelcovní (k tavení stříbra). Nad rybníkem pyskočelským objevena puchýrna, kde se ruda na drobno tloukla.
R. 1754 postarala se vévodkyně savojská o nadaci kostela, ustanovení faráře a dala vystavěti faru. Ve zdejší škole…[EXPAND více]jsou také uloženy 4 cechovní řády a prapory. Dále „pašije“, které tu hráli horníci na radnici po způsobu bavorském. [/EXPAND]
Vévodkyně savojská koupila r. 1760 panství kounické i s Přibyslavicemi. Roku 1772 zemřela ve Vídni. Všecky své statky odkázala rodu z Lichtenštejnů něhož pocházela.
R. 1790 za císaře Josefa II. byl zrušen magistrát čili městský úřad a sousedé byli vyzváni, aby si vyvolili rychtáře:…[EXPAND více]to byl starosta a soudce v jedné osobě a 2 obecní starší čili radní a jednoho početvedoucího čili účetního.[/EXPAND]

19. století

R. 1803 byl zde učiněn nový pokus dolovati. Protože majitelé dolů se nepohodli, byly doly zcela opuštěny.
Od roku 1804, kdy vyhořela zdejší škola, po celých 59 let nebylo tu požáru.
Roku 1818 kolář Jan Procházka vytesal z kamene sošku P. Marie, ozdobil ji a obec vystavěla pro ni kapličku na náměstí.
R. 1824 byla velká povodeň, při potoce nadělala ohromné škody.
R. 1826 byla vystavěna nynější radnice.
R. 1850 náležela Skalice ke kosteleckému soudu a ke kraji pardubickému.
R. 1852 bylo zdejší městečko povýšeno na město.
Roku 1853 byla neúroda, roku 1854 nedostatek, hlad a velká drahota. Proto na radnici zdejší se vařilo až 400 žejdlíků čili půllitrů polévky pro nejchudší.
V roce 1854 opět se začalo zde dolovati stříbro a měď. Práce se nedařila pro spousty vody. Přitom se přišlo na silné žíly stříbrné, měděné a i železná ruda objevena. [EXPAND více]Po 30 roků měl tu právo dobývací vrchní dozorce čili „šichtmistr“ inženýr, placený od státu, jenž vydržoval 2 lidi i přes válku světovou, aby štoly udržovali v dobrém stavu a pátrali po drahých kovech. Nyní má dolovací právo na zdejší šachty rakovnický továrník na šamot. [/EXPAND]
Od roku 1855 patřila Skalice do kraje pražského.
R. 1861 řádila v celé Evropě vichřice, která zde nadělala mnoho škod.
V letech 1863—67 vyhořelo tu 7 stavení.
V srpnu roku 1866 za války s Pruskem, se tu ubytoval celý prapor Prušáků. Slušně se tu chovali. Sotva odešli, vypukla zde cholera, na kterou zemřelo za měsíc 49 osob. Po choleře řádily tu různé nemoci.
R. 1869 objednala obec stříkačku a hned za dva dny nato vyhořelo jedno stavení.
2. července 1872 blesk udeřil do kostela na Hradě a mnoho škody nadělal.
R. 1877 zemřelo zde neštovicemi 5 dospělých a 17 dětí a zřízen dobrovolný hasičský sbor.
R. 1878 vyhořela 4 stavení najednou.
R. 1879 u Hruškovského rybníka v rokli Klíčecké, bylo nalezeno uhlí, které se pak ztrácelo.
R. 1888 silnice ze Skalice k Ondřejovu začata.
R. 1893 byla vystavěna nová školní budova o 4 učebnách a v letech 1897—1900 zřízena silnice k Pyskočelům.

20. století

Od srpna 1901 nastala pravidelná doprava na místní dráze Kolín-Čerčany-Kácov. Zde byla zastávka „Pyskočely“ roku 1903 přejmenována na „Stříbrnou Skalici«.
R. 1904 byl otevřen poštovní úřad.
R. 1905 zřízena první cihelna za městem u silnice černokostelecké.
R. 1907 byla otevřena telegrafní stanice a dřevěné vodní roury nahrazeny železnými a v obci postaveno 6 vodních stojanů.
R. 1912 byla zřízena četnická stanice.
R. 1912—13 kníže Jan z Lichtenštejna dal vystavěti silnici ze Skalice přes Jevany do Vyžlovky.
Kroužek rodáků skalických v Praze, od roku 1913 pamatuje na chudou zdejší mládež každým rokem vánoční nadílkou.
Od r. 1914-18, při světové válce, strádali zde lidé jako jinde. Ve válce padlo 46 zdejších rodáků a celá řada těch, kteří se vrátili se zárodky nemoci, zde zemřela. Pomník obětem světové války byl odhalen na náměstí roku 1924. Ze zdejších rodáků bylo 27 legionářů.
R. 1920 byla vystavěna „Sokolovna“ a o vánocích otevřena. Zde stávala dříve škola jednotřídní a sokolovna vystavěna ze zbytků hradu nákladem 193.000 Kč.
R. 1921 byla otevřena 1. třída měšťanské školy a také radnice byla opravena.
R. 1922 provedena přístavba školy pro 2 třídy.
V r. 1923 a 1924 vyváželo se lacino ze zdejších lesů poškozených mniškou, dříví do Německa na výrobu papírů.
Koncem r. 1926 nastal ve zdejší obci náboženský převrat; 2/3 obyvatelů hlásí se od té doby k církvi Československé. Téhož roku zavedena zde autodoprava.
Zvláštní družstvo od r. 1928 zavedlo zde elektrické světlo nákladem 222.000 Kč.
R. 1929 dala obec vystavěti nový chudobinec o 6 světnicích, na místě bývalé obecní pastoušky.[EXPAND více]Stavba stála 50.000 Kč a bydlí v něm letos (1935) šest stařenek a tři starci. Obecní podpora těmto chudým, kromě paliva, činí ročně 1/10 jejich malého starobního pojištění.[/EXPAND]
R. 1931 zaveden telefon a knížecí lesy lichtenštejnské přešly do majetku naší republiky.
Ve zdejším městě jsou nyní (t.j. r. 1935) pouze 3 průmyslové podniky: 1 cihelna a 2 hrnčírny. Dříve jich zde bylo 7 a zaměstnávaly po celý rok 70 dělníků a 10 povozníků.
O Stříbrné Skalici se vědělo již před 80 lety (t.j. r. 1855), protože výtečné hrnčířské nádobí se vozilo do okolí velmi daleko a nejen do Prahy, ale až do Vídně.[EXPAND více]Zavedli to zde bratři Kahounové, kteří se tomu naučili v Solnohradsku před 100 lety.[/EXPAND]
Již 17 let (t.j. od r. 1918) se zdejší město namáhá, aby byl zřízen u přívozu most, který by spojoval novou silnici z Benešova na Český Brod.
Od r. 1730 do 1935, t. j. 205 let, bylo tu 20 katolických farářů a 8 jejich zástupců čili administrátorů a 2 faráři českoslovenští za roků.
V duchu se ptáte: „Co se stalo s bývalými štolami«? Dvě z nich, směrem ke Hradovým Střimelicům, používají se přes 100 let za městský vodovod, který nám k 6 stojanům a některým domům přivádí pitnou vodu. Při cestě do Ráztok, Samechova jsou dvě zabedněné štoly a těch bude používat skalické obyvatelstvo při budoucí válce — za ochranný kryt — pro případ leteckého útoku. U přívozu „Na Marjánce«, směrem k mlýnu, je viděti zasypaný vchod do 1 štoly. O 2 posledních se neví. Ještě před 50 lety rozváželo se výborné vápno skalické daleko, široko. Lomy na vápenec byly na Čapíku, u mlýna v Podhradí a proti mlýnu v Nouzově. Vápenice zde byly v Betlémě a za nynějším chudobincem. Kopec Čapík, někde 396—431 m vysoký, má jméno od čápů, kteří při stěhování na něm rádi odpočívali.
Na podnět ředitele Fr. Brůhy, založen zde v roce 1929 okrašlovací spolek. Ze skalických rodáků stali se nejznámější: Emanuel Bubeník, znamenitý ochotník, recitátor, herec, režisér a Julius Vnouček, hudební skladatel, virtuos na varhany, který před světovou válkou působil v Praze-Nuslích jako literní učitel.
Jménem občanů zdejších, poslalo městské zastupitelstvo tři pozdravné telegramy našemu drahému presidentu T. O. Masarykovi [EXPAND více](27.10.1934, 9.3.1935, 25.10.1935). Mimo to ve schůzi zdejšího zastupitelstva 8. března 1935 zvolilo čestným občanem T. G. Masaryka. Dne 14. prosince 1935 vzdal se úřadu presidentského náš Osvoboditel, president Dr. T. G. Masaryk a odešel do soukromí v Lánech. Dne 18. prosince 1935 byl zvolen druhým presidentem Dr. Eduard Beneš a oběma pánům presidentům poslali občané zdejší pozdravné telegramy. [/EXPAND]
Členové zdejšího zastupitelstva byli v roce 1935: Ant. Smolík, starosta,…[EXPAND více] Fr. Konvalinka, náměstek, P. Fr. Margold, Rud. Kurtz, Jos. Kratochvíl, Fr. Musil, Frant. Dušek, Stanislav Janovský, Em. Havlíček, Jos. Nekvasily, Rud. Urban, Rud. Šauer, Fr. Skála, Jos. Slanina a Ant. Kahoun. [/EXPAND]
Statistika školy obecné a měšťanské: Frant. Nevšímal, ředitel,…[EXPAND více]Oldřich Koula a Emanuel Kozák, učitelé obecné školy, Fr. Margold, farář řím. kat., Roman Petrov, farář čsl., Bedřiška. Vrabcová, učitelka domácích nauk, Václav Kolář, Karel Kefurt a Josef Procházka, odborní učitelé měšťan, školy. Škola obecná má 3 třídy, měšťanská také 3 třídy. Všeho žactva jest 218. Hochů jest na obecné škole 45, na měšťanské 58. Dívek je na obecné 46, na měšťanské 69. Zdejších dětí školních jest 143, přespolních 75. Přespolní obce: Ondřejov, Střimelice Hradové a Kostelní, Samechov, Vlkánčice, Oplany, Černé Voděrady, Chocerady. [/EXPAND]
Četnická stanice: Tomáš Nový, vrchní strážmistr,…[EXPAND více]František Weis, štábní strážmistr. Strážník městský: František Zubr. [/EXPAND]
Poštovní, telegrafní a telefonní úřad: Václav Muzikář, poštmistr,…[EXPAND více]Karel Smolík a František Smolík, listonoš. Podnikatel poštovních jízd: Bohumil Veverka.[/EXPAND]
Vrchní správce státních lesů: Ing. Hubert Stieber.[EXPAND více]Hajní státních lesů: Jindřich Crhonek, Ant. John. Bohumil Čížek, Alois Navrátil. Hajný obecních lesů: Alois Nekvasil. [/EXPAND]
Cestáři okresních silnic: Jan Lutner, Frant. Dušek, Antonín Svoboda.
Ponocný: Ignác Vaněk.
V domě záložny občas ordinuje zubní technik: Jan Vlk.
Lékařské ošetření poskytují lékaři z Ondřejova, Chocerad, Sázavy a z Kostelce nad Černými Lesy.
V r. 1935 mělo svoje hospodářství 150 zemědělců ve výměře 430 ha.
Celková výměra katastru Stříbrné Skalice jest 1423 ha a z toho připadá na honitby 597 ha.
Jest známo, že se venkov vylidňuje. Zde za posledních 45 roků (1890—1935) přibylo 65 stavení (dříve 180 a nyní 245) a ubylo 363 lidí (r. 1890 bylo nejvíc lidí, totiž 1253 a letos jenom 890).
Již čtvrtý rok doléhá na celý svět tíseň peněžitá, protože je nedostatek práce, na všem menší úroda pro sucha, zvýšené poplatky, srážky na platech zaměstnanců státní podpory pro nezaměstnané. Proto všude se starají zvýšenou měrou o strádající chudou mládež. Dnes musí každý šetřit, i bohatý. Mimo to žijeme v starostech, aby litice válečná znovu nezasáhla celou Evropu. Zde ve Skalici i jinde ani nejstarší občané nepamatují nic podobného.
Protože zde byla hojnost stříbra, zlata, mědi, uhlí, vápence a železa, má Stříbrná Skalice velkou naději, státi se velmi bohatým hornickým městem, známým v celém světě. Ovšem, najde-li se nějaký podnikavý milionář, který by tyto poklady odkryl a tomu voláme hornickým »ZDAŘ BŮH“.