Libellus de piscinis et piscium, dui in cis aluntur natura (O rybnících) – výběr z díla věnovaný stavbě rybníků a chovu kaprů. Vyňato z: Rybářství a jeho tradice od Jiřího Andresky.
O základně hráze a její další stavbě
Prvním počátkem stavby hráze jako u jiných budov jsou základy, proto se, myslím, sluší podati na počátku také výklad o kladení základů na rybnících. Někteří lidé totiž opomíjejí práci se základy a začínají hráz zdvíhat hned na travnatém povrchu staveniště. To je však nesprávné, protože hráz, která nemá základů, leckdy buď propouští vodu, nebo se promáčí a někdy se dokonce pro přílišnou a ustavičnou vlhkost boří a padá. Jiní se opět domnívají, že stačí položit základy tak hluboko, kam pronikne při orání rádlo pluhu, a je třeba přiznat, že takové dílo dosti často nedopadá špatně, vyorala-li se půda mastná a mazlavá. Ti však, kdo se nebojí výloh a dbají na příští pevnost hráze, sahají k těmto opatřením: především vyměří na lokte rozlohu základů, pak určí více se svažující místa v rybnících pro roury, aby tím snáze jimi voda z rybníka vytekla, kdykoliv bude třeba. Potom vedou uvnitř mez a vedle ní souvislou hráz, aby na ní v čas lovu mohli rybáři pohodlně stát, chodit a připravovat sítě. A teprve potom vyorávají a kopají uprostřed vytyčeného staveniště základy do šíře tří nebo o málo více loket, je-li tam půda hubená a písčitá. Pakli se přijde na půdu prostřední, kopají se základy o polovinu menší. Vykopanou a vyházenou hlínu házejí zpět do příkopu a opakovaným tlučením beranem ji stlačují, aby mocněji a pevněji zamezovala prosakování vody. Zbytek vykopané země, jež zůstala na místě základů, přehazují lopatou, aby se snáze spojila a slepila se zemí, kterou dělníci svážejí na vozících k vyzdvižení hráze.
Hráz se pak musí zdvíhat a nad základy stavět pomalu a na všech místech se musí řídit náležitými ohledy na poměrnost, dokud nedosáhne náležité výšky. A aby nás snad při tom, jsme-li nedbalí a líní, najatí dělníci nešidili, bude nutno povolat zkušeného a opatrného dozorce, který by často novou stavbu prohlížel, aby na všech stranách vyrůstala stejnoměrně podle své poměrnosti, aby v některé části trestuhodně nebyla vyšší a nehrozila zřícením, aby se nerozestupovala ve štěrbiny, ani aby se neslehávala a nepukala v děrách, ale aby se hráz raději udusávala a zpevňovala hojným ježděním vozů a dusáním. Není-li totiž při tom dozorce, dosti často dělníci, aby jim hráz rostla rychleji a s menší námahou, hned zahrabou na prázdné místo kmen nebo velký pařez, hned takovou díru pokryjí jen na povrchu drnem, zvláště když pracují za malou mzdu.
O obvalu hráze
Jako vyžaduje val násep tábora proti útoku nepřátel, tak i hráz rybníka proti náporu vln. A hráz má snad dokonce být otarasena tím pečlivěji, čím častěji a bez jakýchkoli pevných znamení se na ni hrne a útočí příboj a síla dešťů.
Způsob obvalu je pak opět dvojí, určený podle dvou druhů stavby. Název obou druhů si vypůjčíme od Vitruvia a nazveme jeden z nich mřížovým, druhý nejistým. Mřížový bude ten, který zaplétá a spojuje kůly zaražené do rybníka kmeny stromů a holemi jaksi na způsob plotu. Nejistý pak ten, při kterém jsou stromy naházeny za kůly jedny na druhé a nedbá se příliš na jejich spojení, ale jsou nakupeny bez ladu a skladu. Tohoto způsobu užívá nyní většina rybníkářů, ne tolik kvůli rychlosti, jako nadto ještě kvůli pevnosti. Ať si však zvolíš kterýkoliv z těchto způsobů, pokládej a zarážej koly tak, aby se klonily směrem ke hrázi ovšem podle její polohy a tvaru a aby byly do země zaraženy berany a zatlučeny tak pevně, aby se nemohly vyviklat a pohnout z místa. Nevyviklává totiž koly ustavičným náporem jen voda, ale i led, který se v příslušné době tvoří a spojuje se mrazy jako nějakými pouty s koly. Když se náhle přižene příval, vzedme se a zvedá se do výše sám, a zároveň s sebou zdvíhá obval a plot a často maří a rozmetává celou stavbu.
Proto musíme více chválit rozvahu těch, kdo pomýšlejíce na trvanlivost, dělají obval raději z kamene než ze dřeva. Ať je totiž dřevěná stavba jakkoli pevná, přece nevydrží dlouho a bude příbojem rozvolněna nebo vlhkem poškozena, nebo nedojde-li k jiné nehodě, zetlí sama věkem. Kameny jsou však velmi pevné, takřka věčné. Protože však není všude dostatek kamene a protože i tam, kde je, odstrašuje přece mnoho lidí velikost nákladů od stavby kamenného obvalu, nebylo by nevhodné ukázat těm, kdo buď z vlastního rozhodnutí, nebo z nutnosti sáhnou po dřevu, jaké stromy si mají vybrat, které jsou více a které méně trvanlivé, zvláště ve vlhku. Dříve však vyzvu rybníkáře, aby všechna volná místa v rybnících, kudy by mohly ryby utéci, zatarasili brlením a aby spojili roury dřevěnými skobami, aby se nepohnuly z místa nebo nepukly.
Jaké dřevo se lépe hodí na rybniční taras
Jistě je na všechny rybniční stavby nejlépe používat dubu, protože vydrží nejdéle bez porušení, ať je již ponořen do vody nebo zahrabán do země.
Druhé místo v délce snášení vlhkosti zaujímá jedle, a proto se po dubu nejvíce volí na roury, které vkládáme do rybniční hráze, a stejně na výrobu zátky, kterou obecně nazýváme čepem, totiž na onen sloupek, který vyčnívá z roury a je vražen do jejího ústí, aby roura ani nenasávala, ani nepouštěla vodu bez naší vůle a svolení. Sám jsem byl při tom, když se obnovovala hráz mého rybníka u Blanska, která byla docela od základu zkažena. Tam byla přede mnou vykopána ze země jedlová roura s tak čerstvým lýkem a dřevem, že jsem se domníval, že nebyla dříve v zemi. Tu se mi k tomu namanul stařec z blízkého mlýna. Zahleděl se na rouru a povídal: “Tuhle rouru jsem zde pomáhal já vlastníma rukama asi před padesáti léty zakopávat.” Když jsem se tomu usmíval, řekl: “Nežertuji, pane”, a odešel hned nato do vesnice. Avšak za chvíli se vrátil a přivedl s sebou ještě tři svědky, stejně staré jako on, kteří o stáří roury říkali totéž. Konečně mě napadlo, že jsem o tomto úkazu něco četl v knihách Pliniových. A nemýlil jsem se, neboť při novém pročítání jsem nalezl o jedli u Plinia v 17. kn. tato slova: “Vykládají, že se ani jedle zbavená kůry v době rašení za svitu měsíce, jak jsme o tom mluvili, ve vodě nekazí.” Pliniovy prameny však měly zaznamenat, proč má být jedle oloupána. Naši rybníkáři mají zkušenosti, že jedle ponořená do vody se svou kůrou vydrží déle než oloupaná.
I olše je ve vlhku trvanlivá, pak borovice, buk, vlašský ořech a jalovec. Jejich dřevo vydrží však déle, je-li v zemi, než ve vodě. Naproti tomu dlouho zůstává v běhuté vodě neporušený jilm, a proto se bere na přírodní roury, brlení a jiná nutná rybniční zařízení, nemáme-li dubu. Avšak ani do běhuté, ani do stojaté vody se nehodí křemelák, vrba a bříza, protože na obou místech rychlé’zahnívají. Břízu nazývá Plinius gallským stromem, podivuhodně bělostným a slabým, budícím hrůzu pruty úředníků. Jako by nerostla jako domácí stromy v Německu, v Čechách a v sousedních zemích!
O přivádění vody do rybníků
Voda se do rybníků vede z blízkých řek nebo potoků, studánek a jezer, jednak příkopy, jednak rourami, které jsou uloženy, je-li řeka výše než rybník, v jejím břehu ve vykopané strouze, aby voda stékala vlastní silou po svahu a nepotřebovala k tomu vnějšího popudu. Bude-li pak spád řeky stejný jako spád rybníka, bude zapotřebí stavu. Stav je postaven u obou břehů, jež přečnívá a stejně vodu zadržuje a zdvíhá jako ji nutí, aby stékala do rybníka jako po svahu. Pakli bude řeka ležet pod hladinou rybníka tak hluboko, že nebude možno její hladinu pozvednout žádnými stavidly, postavíme v řečišti dosti vysoké kolo s nádobkami nebo přihrádkami, nabírajícími vodu. Toto kolo se bude pod nárazem vln otáčet a pomůže nám, jak budeme potřebovat. Pakli nám nedovolí nepříznivá a na vodu suchá poloha rybníka udělat žádné z těchto opatření, bude nutno si přát nebeské vláhy a čekat na ni, a kdykoli se při bouřích dostaví s přívaly nebo jindy s deštěm, budeme ji svádět do rybníků, třebas se tehdy rozleje hojněji, než můžeme svést rourami a příkopy. Záleží pak na tom nemálo, zda napouštíme vodu s nebe, s hor, či z rovin. Nebe totiž, jak nejistě vodu poskytuje, tak i tato voda je prosta ryb. Také voda s hor je většinou bez ryb a kromě toho má prudký spád a je chladnější, než to kapr má v létě rád. Avšak voda tekoucí z rovných plání přitéká pomalým spádem, je prohřátá slunečním teplem a oplývá množstvím různých ryb, a proto je pro rybníky ze všech nejvhodnější. Již dlouho si vážím svého souseda, velmi zkušeného rybníkáře, protože mně řekl přátelsky a důvěrně, když viděl, že zakládám nový rybník a že si při tom počínám tak, že do něho jímám nejbližší potok, který stékal do rybníka sám s hor: “Proč si nevedeš do nového rybníka raději řeku, která teče o kousek dále?” Odpovídám, že chci raději užít vody, která je připravena a po ruce, než té, kterou, jak vidím, bych musel získávat za velkou práci a cenu. Soused s úsměvem řekl: “Ty chceš tedy raději naplnit rybník kameny a štěrkem než rybami? Neboť co jiného přináší s sebou do nížiny potok, který se řítí se strmé skály, než kameny, oblázky a neúrodný písek? Naproti tomu řeka chová různé ryby, a proto také různými a rozmanitými rybami ti rybník obohatí.” Zachoval jsem se podle sousedovy dobré rady a toto rozhodnuti mi přineslo prospěch.
Dobrý hospodář si má založit vlastní líhniště kaprů
Cato říká: “Hospodář má hledět prodávat, ne kupovat.” I kdybychom neměli již žádné jiné příčiny pro vychování násady, musí se pokládat za dosti velkou sama tato příčina, abychom nebyli nuceni kapří násadu odjinud kupovat, můžeme-li ji vlastní pílí získati doma zadarmo.
Ale je ještě mnoho jiných věcí, které mají rybníkáře povzbuzovat a přesvědčovat, aby si zřídili líhniště na svém statku. Kde totiž dovoluje vlastní zásoba výběr, tam není překážky, abychom si nevybrali nejlepší plůdek. Pak je v naší moci, kdy budeme chtít plůdek lovit a kdy ho nejvhodněji přenést z rybníků do rybníků. Žádná z těchto dvou věcí se nám snadno nepodaří, budeme-li si opatřovat plůdek z cizího statku, ale majitel statku bude lovit plůdek v době, která bude příhodná pro něho, ne pro nás, a po výlovu si vybere lepší plůdek pro sebe a nás odbude odpadky, říkaje: “Hle, bližší košile než kabát.” Často se pak stává, že u souseda právě nenajdeme na prodej vůbec žádný plůdek za žádnou cenu. Někdy se stává, že by bylo prospěšnější, i když plůdek najdeme, jej nekoupit než koupit, protože obsádka je směsicí plůdku čerstvého a starého a seschlého. Nač pak dovoz? Nač nákladné výdaje? Nač ostatní nesnáze, které provázívají dopravu plůdku z cizího statku, zda nekupí zlo na zlo? A to přímo naší vinou, protože jsme se rozhodli, že si nezaložíme na svém, statku líhniště, která by nám umožnila nejen žít bez všech obtíží a mrzutostí, ale dokonce každoročně něco z přebytečného plůdku prodat a zpeněžit. Vergilius nám velmi důvtipnými slovy radí o potomstvu rodu:
“Obnovuj vody, však zabraň, abys nehledal pozdě ztracené, každý rok pak vybírej potomstvo bravu.”
O poloze líhnišť
Místo pro nádrže, jež jsou určeny k vylíhnutí potěru, nevyhledává se podle tolika pravidel jako pro větší rybníky, ve kterých se chová již dospělý kapr, ale takové nádrže mohou být dobře zřízeny v jakémkoliv, i sebeskrovnějším koutku pozemku, jen když není bez vody. Nevyžaduji totiž ani velkého prostoru, ani polohy pěkně na výsluní, ani tučné a úrodné spodiny, neboť takové nádrže se zřizují toliko na to, aby shromažďovaly potěr, který musí být brzy přenesen jinam, na vydatnější pastvu. Dej však dobrý pozor, abys vybral pro líhniště místo písčité, nikoliv bahnité, poněvadž jikry kapra, které spadnou po vzájemném vytření do bláta, jsou blátem jakoby uškrceny a nemohou oživnout, a k životu se snadno budí jen ty, které jsou uloženy na mělkých písčinách. Nádrže pak jsou zřizovány zcela týmž způsobem jako větší rybníky. Skutečně mají hráz, obval, výběh, rouru, potrubí a ohradu, jenže podle rozměru rybníčků se zmenšuje i rozměr základů a množství nákladů. Čím více líhništ si opatříš, tím budeš mít lepší možnost si vybrat z kaprů plůdek, který se bude zdát vhodnější jak k chovu, tak i k žíru. Kapr se totiž v jedné nádrži rodívá, v druhé dospívá, ve třetí přibývá na váze, a proto vyžaduje také na různých místech oddělených rybníků.
O rozdělení rybníků na tři třídy
Jako podle zprávy Varronovy míval Pausias a ostatní malíři toho směru skříňky, opatřené přihrádkami pro ukládání různých barev, tak je vhodné, abychom i my měli na svých statcích rybníky s oddíly, abychom chovali ryby různého věku a velikosti také na různých místech. To je totiž pro rybníkáře zvláště prospěšné, mají-li kapří plůdek tak po rybnících rozdělen, že hned vědí, odkud mají vzít plůdek jednoletý, odkud dvouletý a odkud tříletý a kam který mají podle stáří jeho přesadit. Rybám pak to, že ryby stejného způsobu života a stáří jsou přidružovány ke stejným, půjde velmi k duhu, aby tím snáze docilovaly stejného přírůstku.
Stačí pak, abychom rozdělovali rybníky na tři třídy. V první třídě vychováváme nejmladší kapří potěr a tato třída vyžaduje nejmenšího rybníka, protože chová nejmenší kapry. Do většího rybníka mají být přesazeni kapři druhé třídy, to je dvouroční. Do třetího a největšího rybníka nesmí být nasazen jiný plůdek než ten, který je určen k žíru, v jistém množství, určeném podle rozlohy rybníka. Do onoho rybníčku pro nejmenší plůdek nasazujeme jen ryby násadové, někdy ne více než tři, někdy devět nebo patnáct. Kapří rod je totiž velmi plodný a tře se s takovou rychlostí, že to nelze téměř pozorovat.
O práci porybného
Ten, komu budou svěřeny rybníky, má vědět, že se musí starat hlavně o tři věci: za prvé o to, co se týká vody, za druhé o to, co se vztahuje k rybám, a za třetí musí svou péči obsáhnout celý rybník.
Pokud jde o vodu, musí dávat porybný pozor na to, aby rybníky nezůstaly nikdy bez nezbytné vláhy, aby ani přival neprotrhl hráz, stoupne-li při bouřlivém počasí náhle voda, ani aby voda nehnila a netvořila škodlivé usazeniny, kdyby příliš dlouho stála.
Pokud jde o ryby, bude se porybný starat o to, aby se násadové ryby třely v líhništích ve správnou dobu, aby potěr byl přesazen včas, kdy je to vhodné, a aby se během přesazování s ním zacházelo a byl převážen opatrně, aby se u pána učinil záznam o počtu ryb a posléze aby byly ryby v rybnících živeny správným způsobem. Příroda si totiž nemůže vždy opatřit vlastními silami, čeho potřebuje, ale někdy vyžaduje, aby ji pomohla naše přičinlivost a práce. Proto pozorujeme, že obdělávání polí a vinic, štěpováni stromů a chov dobytka se neděje samo sebou, ale spíše obratností. Právě takové obratnosti má velmi zapotřebí i krmení kaprů v rybnících.
Tyto rybníky – neboť o nich zbývá promluvit na tomto třetím místě – má porybný velmi často obcházet a starat se o to, co je kde třeba ucpat nebo obnovit. Na rybnících je pak vždy více než dost příležitosti, kde je třeba ucpávky, jakmile něco prorazí vítr, bouře nebo prudká voda, a kde je třeba hned potom se postarat o to, aby tam nepůsobili ptáci, dobytek nebo lidé nějakou škodu. Když je totiž hlídač daleko, hned přilétají potápky, jichž je několik druhů, hned se do rybníků dostanou vydry a po libosti chytají ryby. Dále prasata, krávy a koně, přihnáni k rybníkům na pastvu, pobořuji a pošlapávají hráz, potom nehodní pastýři vytrhávají brlení, které brání rybám v útěku, a u vytržených příček chytají ryby, které se chystají k útěku.
Proto ten, kdo se chce osvědčit jako spolehlivý porybný, má horlivě obcházet rybník a pozorně se rozhlížet, aby mu neušla na rybnících žádná nástraha. Jen ať je neobchází tak, že spise prochází, když chce ukazovat svou práci, a že touží spíše po věcech příjemných a bezcenných, než aby s užitkem obcházel rybníky.
O potravě kaprů
Ačkoliv je opravdu všem rybám společné, že berou hlavní část své potravy z vody, přece jsou kromě toho i jiné pokrmy, které jsou takřka vlastní každému druhu ryb podle jeho přirozenosti. Mořští úhoři totiž, jak píše Aristoteles, murény a mořští okouni se živí jen masem, parmy masem a řasami, pyskoun jen řasami, treska řasami a bahnem a tloušti hlínou. Abych však nevyjmenovával jiné ryby, které teď není nutné uvádět, i sám náš kapr se pase v bahně a v písku, promíšeném hlínou. Ačkoliv není masožravec, přece velmi rád chytá jako potravu červy, vylézající ze země, a komáry a mouchy, létající nad hladinou. Proto, procházel-li by ses bez práce nablízku a tiše naslouchal, když loví hmyz, uslyšíš jasně, že vydává tlamou jakési mlaskání. Rybníkáři, kteří poněkud rozlišují ve své řeči pastvy kaprů, nazývají tuto hmyzí potravu jednak letní, jednak povrchovou, protože se takovýto hmyz v létě plazí nahoře na povrchu země nebo létá nad hladinou. Druhou pastvu, kterou poskytuje kaprům bahno a písek na dně rybníka, nazývají pak hlubinnou, protože leží hlouběji, a dodávají, že první potravou se kapři nejen lépe vykrmí než druhou, ale že mají z ní také jemnější maso. Příčinou toho je, že to, co se jí s větší chutí a libostí, má také lepší a jemnější výsledky ve výživě. Není však třeba pochybovat o tom, že se kapři živí pastvou ze země i v zimě, kdy se skrývají ve skrýších v hlubší vodě, protože v té době nacházíme jejich lože vyhloubena stejným způsobem, jakým vepři rozrývají svá bahniště.
Mimo to se množství rybníkářů rozhodlo krmit kapry v dřevěných sádkách ve vodě máčeným obilím, určeným na nápoj, který podle Cerery nazýváme pivo. Dále je krmí hrnčířskou hlínou, mírně vypálenou a zpracovanou s olejnatými pokrutinami, neboť tato potrava je pro kapra vydatnější stravou než obilí. A tak se nelze někdy dost vynadivit obdivuhodné pečlivosti Pliniově, že mu neušlo ani toto olejnaté koření, kterým se někdy koření rybám příkrm. Říká totiž, ale jen velmi zběžně a povrchně, v IX. knize toto: “Nejvíce se radují a krmí ochutnáváním oleje a mírnými dešti”.
O době výlovu a o nářadí, které se má před lovem připravit
Řekli jsme již dříve, když jsme mluvili o přesazováni kapřího plůdku, že k lovení rybníků se hodí dvě období, a to jarní a podzimní, a zároveň jsme ukázali, které z těchto období je lepší než druhé.
Ať však dojde k lovu na podzim nebo na jaře, připrav si, dříve než začneš lovit, nářadí k lovu potřebné, abys při lovu hanebně a bez výsledku neuvázl, kdybys začal práci nedbale. Především je třeba nejméně dvou nevodů, jednoho trochu většího, druhého menšího. Větší nevod má mít síť s většími oky, aby propouštěl jen drobnější ryby a sbíral a zachycoval jen ryby větší. Naproti tomu menši nevod je menší i co do ok a uzlů, aby mohl v rybnících zadržovat kapři plůdek, jiné menší ryby a ty, které Aristoteles nazývá ryby tažné, protože se chytají v hejnech do sítí. Potom, když jsou ryby nachytány a naloveny, je třeba kádí a nejméně dvojích nádob, aby se v jedněch uchovávaly zvlášť chycené štiky, v druhých kapři, dokud nebudou buď hned na místě prodáni, nebo mají-li být uschováni, dokud nebudou převezeni do rybníčků a sádek na vozech a v sudech, které mají být připraveny stejně jako kádě. Menší rybičky pak budeš dávat do vrší a košů, ponořených do čistší vody. A tak musejí být připraveny také koše a vrše a kromě toho kesery a řešeta plná otvorů, aby vodu hned procedily a zachytily ryby, které chceme z kádí vyjmout. Kdybychom totiž brali ryby příliš často do rukou a ohmatávali je, mohly by se častým dotekem poškodit a byly by proto prodávány za menší cenu. Protože pak při prodeji drobných ryb užíváme míry, ne počtu, postaráme se také o to, abychom měli po ruce nádoby určité míry, jako jsou džbery, hrnky a košíky. Na dobu trvání lovu povoláme hlídače, aby v chatrči, postavené na hrázi ze slámy a rákosu nazdařbůh sneseného, hlídal rybníky před lstivými zloději. Na hrázi postavíme také řadu kolů, aby se na ně mohly zavěšovat sítě při lovu zvlhlé k uschnutí, aby nám je ustavičné a bahnité mokro v rybnících předčasně nezničilo.
O lovu kaprů a štik
Když jsme opatřili a připravili nářadí, o němž jsme mluvili, i to, které snad mi vypadlo z paměti, a když také voda byla z rybníka správně vypuštěna, tu je na čase začít s lovem, na všechen způsob v ranní hodině, protože ráno se pouštějí rybáři do práce s větší chutí a ryby se tehdy dají nejen snáze chytit, ale také je práce s nimi bezpečnější, dokud totiž slunce den neprohřálo. Plinius velmi spolehlivě vykládá, že při lovu záleží na tom, zda se opakuje zátah rybníka, a že při druhém zatáhnutí se vyloví více ryb než při prvním. Příčinou toho bude snad to, že při druhém zátahu je voda v rybnících více zkalena než při prvním a že proto rozlévá před očima ryb temno, takže se nemohou dobře vyhnout úkladným osidlům.
Obvykle při rozhození sítí vběhnou do ok první většinou štiky, a to ty největší, protože z chtivosti po kořisti plavou vždy při hladině, a proto jsou také vydány všanc příkoří, poněvadž sítě, jež se roztahují k lovení štik, plavou také z největší části při povrchu vody. Naproti tomu kapři se ocitají v síti zpočátku menší, později větší, protože milují dno rybníka. Proto rybníkáři, kteří jsou obratnými kupci, jako vyhlašují cenu štik hned při prvním vhození sítí, tak schválně odkládají s cenou kaprů, čekajíce, až téměř na konci lovu budou vytaženi kapři největší, aby na ně obrátili pozornost kupců a zatajili kapry menší. Lze mít za známku obratnosti kaprů, že hned schovávají hlavu do bahna, kdykoliv je přepadne strach z rozepjatých sítí, aby tak snáze kluzkým ocasem unikli sítím a rybářům. I sami rybáři musí být pobízeni a nuceni, aby lov brzy dokončili, protože stěží se zdržují, aby nesáhli na ryby, jež je nutné vytáhnout, a jsou-li v rybníku déle, jsou málo pozorní na to, aby nepošlapali kapry, skrývající se v bahně.
Nic pak nepřispěje k rychlému skončení lovu tak jako sádky, založené v blízkosti rybníků, do kterých mohou nosiči snadno odnést chycené a vytažené ryby buď na zádech, nebo na ramenou. Nádrže a kádě nepojmou totiž ani mnoho ryb, ani je nezachovají dlouho bez poškození a hlavně protahují trváni lovu, což je ovšem škodlivé.
Proč stoupá cena kaprů, ačkoliv rybníků přibývá?
Příčina toho je patrně dvojí. Jedna vznikla doma, druhou způsobila cizina a obojí příčina, abychom prozradili pravdu, pochází z nezřízené mlsnosti, která stejně jako neklade žádné míry labužnictví, tak ji neklade ani nákladům, za něž se takový požitek kupuje. To však, že kapr je všude počítán mezi slasti hodů, je již známo. Lidé nezačínají znamenitější hostiny bez kapra, abych pomlčel o předácích lidu, kteří ho dávají k snídani, na přesnídávku, k obědu i při pitce. Podobně nezná zdrženlivosti lid sám a velmi rád, kdykoliv si může kapra opatřit, zatěžuje jím své stoly. Podle městského lidu se řídí a napodobují jej venkované, kteří zvláště v době, kdy přicházejí do měst a vesnic na trh, nevracejí se odtud na své statky dříve, dokud si nenaplní hrdlo kaprem, a to dosti draho koupeným, jako by žádný kapr nechutnal stejně jako ten, který je draze koupen. Když se tedy kapra dožadují v naší vlasti s takovou chtivostí všechny stavy, jaký div, že jak stoupá hlad po něm, tak zároveň stoupá každoročně jeho cena, protože se všichni o překot předhánějí, aby ho koupili.
A co pak za hranicemi? Což nepozorujeme, že kapr u nás koupený nejen zabírá téměř všechny hostince v horním Německu, ale že dostává přednost i před rybami, které jsou ušlechtilejší než on? Zastavil jsem se již před jistou dobou v alpském městě Inšpruku u hostinského a žádal jsem ho, aby mi dal k obědu pstruhy. Tu hostinský pravil: “Jestliže si přeješ ryby, přinesu ti hned ryby o něco lahodnější, než jsou pstruzi”. Bez prodlení přinese kapry, kteří byli o něco dříve dovezeni z Čech a z plna hrdla je chválí a velebí, srovnávaje je hned s benátskými jezerními pstruhy, hned se pstruhy rýnskými. Neodporoval jsem ovšem, protože jsem viděl, že jde o slávu mých krajanů, avšak zatím jsem ho požádal, aby nechal kapry na zítřek a dnešní oběd mi doplnil pstruhy. Hostinský poslechne a připraví pstruhy k obědu, kapry ke snídani. Když začal účtovat, počítá kapry dráže než pstruhy. Spatřiv to, řeknu průvodcům: “Od této chvíle přestaňme se divit, proč cena kaprů stoupá, neboť vidíme, že cizinci je cení více než pstruhy”.
