O skalickém dolování – Václav Wurm

Do okolí Stříbrné Skalice vyúsťují poslední výběžky stří­brných pásem Českomoravské vysočiny. Geologické složení je tu celkem shodné, jako v rudném okrsku německobrodském a kutnohorském. Místní kutací prostor leží tedy na samém okraji rozsáhlé rudné pánve, ohraničené městy Kolínem, Čáslaví, Kut­nou Horou, Havlíčkovým Brodem, Ledčí n. Sázavou a Jihlavou.

Nejasné počátky dolování

»Skalické hory« nebyly těžním prostorem jen na území nynější Stříbrné Skalice. Tímto návrhem bylo označováno rudné pásmo, táhnoucí se od městečka Sázavy až k nejkrajnějšímu jeho cípu Kostelním a Hradovým Střímelicím. (kdysi Horním a Dolním Střímelicím). Hlavní ložiska rud byla asi v úseku Skalice a v území na západ od ní a bývala po dlouhou dobu převážně majetkem kláštera sázavského. Z části patřila pánům Za­jímačům z Kunštátu, přechodně Starému Městu pražskému a dalším, a na krátký čas právem zástavním několika věřitelům. Za tohoto stavu ovšem nelze bezpečně usuzovati, zda místní doly byly všechny či některé na nynějším skalickém území.

Kdy se počalo na skalických horách dolovati, nepodařilo se vypátrati. Starší zápisy se o dolování nezmiňují. Teprve pozdější prameny poskytují možnost k částečnému poznání i k sledování průběhu místní důlní činnosti, i když nezobrazují v celém rozsahu hornickou minulost Skalice. Dohady o nejstarší kutací době ve spojitosti s postavením románského kostelíku sv.Jakuba Většího na území bývalé osady Rovná asi ve 12. století nejsou dosti přesvědčivé. Zakládají se pouze na úvaze, že kostel byl zasvěcen patronu, uctívanému horníky, takže snad podnět k jeho postavení vyšel od horníků, pracujících na Skalicku.

Není ovšem vyloučeno, že první ku tací pokusy zde byly provedeny v časové souvislosti s otvírkami kutnohorských ložisek ve 13. století.

Písemné zmínky

První písemný doklad o skalickém těžení je z hlášení nejvyššího mincmistra království českého Albrechta z Gutštejna ze dne 8. srpna 1536 císaři Ferdinandovi, kterými jej zpravuje »0 pokladech dolu ve Skalici pod jménem svatého Prokopa«; po osobním ohledání zjistil, »že by bylo dosti nákladníků, chtějících v dolech těžiti, ale že tam.. panuje nepořádek«. Vyžádal si současně pokyny pro další postup. Z téže doby je také císařův list, kterým odpovídal Starému Městu pražskému na jeho upozornění, že se objevila ve Stříbrné Skalici v hojné míře stříbrná ruda. Bylo to při jednání o zřízení další mincovny v Praze vedle dosavadní kutnohorské a jáchymovské. K jejímu zřízení puk došlo v následujícím roce 1538. zdá se, že ze skalických dolů jí pak bylo dodáno menší množství stříbra. Dodávky však brzy ustaly. Nález stříbrného ložiska u Skalice byl jen použit jako argument pro založení pražské mincovny, jíž se čeští stavové bránili. Tu je možné vyslovit pochybnost, zda skutečně šlo o bohatší rudné pásmo. Další prameny totiž o slibovaném množství stříbrné rudy mlčí. Nelze však popřít skutečnost, že jako všude na stříbrných dolech v 16. století se i tu jevila chuť k obnovení činnosti. zdá se však, že jednou z více příčin nepříznivého podnikání byly i osobní neshody. Z nich hlavní byl nedobrý vztah mezi horním hejtmanem a, pozemkovými vrchnostmi. Tak na příklad 12. července 1537 domáhal se marně horní hejtman Václav Kyšperský z Vřesovic u majitele horních pozemků Ludvíka Zajímače z Kunštátu, pána na zboží sázavském, aby mohl svobodně propůjčovat díly k těžení, jmenovat perk­mistra i horní úředníky. Výsledek tohoto sporu odkazovaného na soukromé dohody s důlními podnikateli není znám.

Další stížnosti, podané na Václava Kyšperského z Vřesovic, dosvědčují, že majitel hor důvodně odpíral vyhověti jeho žádosti. První stížnost je skalických »kverků« (nákladníků), v níž se sneslo na hejtmanovu hlavu mnoho žalob. Stěžovatelé písem­ným podáním obracejí se na komisaře královské komory, dozírající z Kutné‘ Hory ke všemu hornictví s řadou těžkých obvinění z nepořádků a zlořádů vládnoucích na horách skalických. Ve stížnosti navrhují, že by majitelé panství Zajímačové měli sesaditi hejtmana z úřadu. Hory jsou znamenité i zřetelně bohaté a mohly by všem přinésti užitek. Stížnost vypočítává překvapující druhy minerálů, vyskytující se na horách. Kverkové prý nevědí, kam se děje bohatá a dobrá ruda tetracit »vejsgulden«, ruda‘ s lazuritem, také ryzí stříbro, k tomu leštěnec olověný i stříbrný. Hutníci říkají, že se jim na oči pěkná ruda nedostala. Kverkové však vědí, kam přišly dva soudky rudy, ze kterých chtěl hejtman nadělati nejméně sedmdesát hřiven stříbra. Také nesplnil slib o vyhotovení sedmi set hřiven stříbra a těžaře, ožebračil. Hejtman zakázal šichmistru a štejgířům poušťěti kverky do dolů a znemožňuje tím, aby byl z hor co největší užitek. Bez vědomí perkmistra a přísežných činí náklady na doly nemístné a vysoké, na. příklad na důl Limburský a svatého Michala. Přitom přijímá další nepotřebné czupusy (příspěvky na doly nevýnosné). Dává svémocně dobývati rudu, kterou libovolně platí. Přirazil si samovolně pro sebe míru na ho­rách, přijímá bez vědomí cechmistra a vedoucích rudu bez oce­nění a zápisu a dává si ji i voziti bez vědomí šichmistra do svého domu. Účetnictví si vede sám, a to nepřehledně, za peníze kver­ků nakupuje železa, lůj a jiné důlní potřeby, tvrdě, že »on jest hejtman, perkmistr i řád sám a tak že jest to všechno pospolu«.

Horníkům laje »aby šel kdo nechce pavovati (rudu dobývati – z něm. Erzbauen), že nepotřebuje ševců, krajčů a zlatníků a opatří si pořádné horníky« (patrně předhůzka místním dolujícím – neodborníkům). »Lón« – mzdu – zaměstnancům neplatí, namítaje, že mu sami dluhují. »A tak ten lid obecný své­volně odehnal a proto pracující denně odcházejí«. Stížnost uvádí, že hejtman před dvěma lety vyzval obyvatele ku stravo­vání tovaryšů na jeho účet, ale nezaplatil jim a uvedl je do dluhu, takže zadlužení o dům a statek přišli; přitom ale stravované horníky vyhnal, aby odtud odešli. Dík zprostředkování pražských kverků přislíbil vyplatiti »1óny« a vrátiti peníze neprávem přijaté, ale nedal nic.

Ani zákrok gruntovního pána Zajímače z Kunštátu, který zjistil tyto jeho závazky, nedocílil slíbeného zaplacení. »Nesjednají-li páni komisaři nápravu, musí všichni práce zanechati.« Tolik stížnost kverků, Která však nepřinesla nápravu. Šla tedy druhá stížnost »knappů« (pracujících horníků), tentokráte česká, adresovaná na nejvyššího mincmistra v království českém. Opakovala obvinění ze stížnosti prvé ~ dokládala je stejnou ža­lobou zaměstnanců hutních, písaře, šmelcířů, prubéřů i »prejstirzů« (odhadovačů rud), že žádnou řádnou rudu do hutí nedostávají. Zní: »Chudý tovaryši a vobecní hornictvo nedocházejí zaplacení lónův, když peníze jsou spotřebovány na jiné; hejtman svým jednáním přivede i kverky do zkázy. Slíbil zjištěné nedoplatky vyrovnati, ale nedal nic. Proto se obracejí tímto listem na samu jeho Milost, nejvyššího mincmistra krále českého jakožto nejvyššího poručníka hor J. M. krále.« Obě stížnosti velmi přiléhavě uvádějí jednotlivá ustanovení horního řádu, kterým jednání hejtmanovo všestranně odporuje. Mincmistrem vyslaný příbramský perkmistr Tomáš Seydle vyšetřiv účetní stránku sporu zjistil, že hejtman dluhuje horníkům několik set zlatých. Zavázal jej proto, aby 1óny běžné zaplatil ihned a dluh zapravil ve čtyřech týdenních splátkách, avšak hejtman, popíraje znovu závazek, nezaplatil nic. Vyslaná komise zjistila, že má mimo to za sebou ještě recessu (platební povinnosti, 209 zlatých. S výsledkem pro stěžovatele skončil tento nechutný spor a zápas o podřízené nerovný, o tom historie mlčí. Není dalších záznamů.

I když tento spor, spadá ještě do doby částečného rozkvětu, byl tu podrobněji popsán, neboť jest již dokladem o nepravostech a zlořádech“, které zavládly na horách v době jejich upa­dání. V každém případě je obrázkem tehdejších velmi chmur­ných sociálních poměrů.

Neuspokojivý stav kutání

Zdá se, že stav kutání na skalických horách nebyl v těchto létech uspokojivý, neboť císař Ferdinand I. dal listem. ze 7. květ­na 1543 šestiletý odklad k placení urbury a k odvádění desátků pánům Zajímačům z Kunštátu. Poruchy v těžení však asi za­viňovaly také spory‘ sousedících majitelů ‚panství, jimiž trpěli kverkové i horní čeleď, pracující v dolech. Panovník propůjčo­val téměř současně několik práv k dolování a z toho povstaly spory, kdo je k dolování oprávněn. Tak císař povolil nejvyš­šímu komořímu Divišovi Slavatovi z Chlumu a Košumberka, pánu na Kostelci nad Černými lesy, těžiti měď u Horních Stři­melic a téměř současně sdělil právo kutání v nově otevřených dolech na gruntech sázavského kláštera u sousedních Dolních Střímelic Jaroslavu ze Šellenberka. Podle, císařského listu ze dne 10. července 1549 přistoupil k nim další oprávněný Konrád z Pokersdorfu, jemuž byl popuštěn starý důl svatého Martina v Horních Střímelicích. Podle zprávy nejvyššího mincmistra Jana z Vitence z 30. srpna 1551, byl důl svatého Martina znovu opuštěn, ale snad brzy tam byla obnovena těžba, neboť se zachovala zpráva z r.1553, která zaznamenává přejímací cenu tam­ního stříbra i zlata. Později jsou odváděny podle zápisu z let 1565-1577 pražské mincovně ze Skalických hor jen malé po­ložky páleného stříbra od 6-12 hřiven. Podle sdělení vrchního hormistra Lazara Erkera z r. 1581 jsou doly opuštěny pro chu­dobu kverků a proto, že pracovaly se škodou. Přesto se tu ujali dolování němečtí horníci, ale bez značnějšího úspěchu, neboť ruda nebyla vydatná. Stejně selhalo úsilí rodu Smiřických, kte­rým později patřilo kostelecké zboží, znovu obnoviti těžbu. Snad právě pro tyto nezdary v těžení stříbra, svolil císař Rudolf vy­vážeti po 8 let ze země měděnou rudu k »ságrování«, když se předem složí 20 centů pro krále a gruntovního pána. Bohatší rudu však musili odváděti po složení královského desátku do Kutné Hory. Přes všechny neutuchající snahy nákladníků o zvýšení těžby, hornictví dále upadalo. Podle zprávy zmíněného již vrchního hormistra Lazara Erkera z 5. června 1592 praco­valo na skalických horách před r. 1552 na 300 horníků, v r. 1592 však jsou doly již opuštěny až na jedinou jámu, v níž se špatně pracuje.

Horní artikule

Nelze pochybovati, že se i Skalice snažila o zachování ne­ztenčených horních výsad. Neví se bezpečně, zda se tak stalo k žádosti obce či z vlastního podnětu místodržícího v království Karla z Liechtenštejna, nového pána na Kostelci, který udělil 20. září 1623 obci horní artikule k znovu vyzdvižení ladem ležících dolů. Vzpomínají starého výskytu vyšší i nižší rudy na území panství, rudy zlaté, stříbrné, měděné i jiných, které tu byly dříve dobývány. Jsou tu i stopy po bývalé »šmelcovně« a jiných důlních budovách, zašlých při postižení Skalice morovou ranou.

Doly jsou většinou obráceny v bahna. Byly však dílem zase otvírány a vydaly rudu stříbrnou i měděnou, takže lze doufat i v jejich výnosnost, kdyby mohovití havíři a kovotepci v těch místech do dobývání rudy se pustiti chtěli.« Proto uděluje toto nadání horní a havířské. »Knížecí bergmistr má podle jáchym­ského práva a pravidel dolování tu říditi. Havířům nově sem přišlým, jich rodinám i čeledi se povoluje svobodný příchod i odchod se vším poctivě nabytým majetkem, jakož.i dává právo k jeho odstupu komukoliv a kdekoliv posledním pořízením.« Přistěhovalým havířům mají se pustiti z panského místa k po­stavení příbytků. Koupí-lil si však se svolením vrchnosti havíř selský statek v místě, přecházejí na něho stará břemena a po­vinnosti, které na statku váznou, při tom však s rodinami ne­podléhá poddanství. Dovoluje se jim zříditi »šmelcovny< i »hamr« na vykázaných místech, jakož i svobodné kácení dříví v panských lesích, potřebné pro vydřevění dolů. Musí zato však vystavěti čtyři nové šachty při všech štolách a podzemních prů­chodech. Prodej stříbra a různých kovů zůstává vyhražen vrch­nosti, jak jest ustanoveno podle báňských pravidel císaře Max­miliána z r.1575. Mohou však prodávati nevyčištěnou měď v Kutné Hoře, pokud nebude v místě zařízení k jejímu čištění. Jsou přitom všem povinni odváděti desátek podle toho,. »co jim stříbro vynáší«.

Marie Terezie Savojská

Sluší pochybovati o znatelném prospěchu, který vyplývá skalickým z tohoto privilegia. Nasvědčuje tomu i skutečnosti že po stu letech mu následovalo druhé, které rozmnožilo výsady. Vydala je k žádosti purkmistra, rady a celé obce městečka Ska­lice Marie Terezie Savojská, tehdejší vlastnice Kostelce n. Č. L. Privilegium je z 24. listopadu 1726. Několik výňatků z něho: »Kdyby znovuobjevením rud došlo k opětnému dolováni, pak obyvatelé městečka mohou sobě nejméně dvě šachty hlavní vy­zdvihnouti ovšem na útraty obecné. Pokud jde o patronátní kostel vrchnosti svatého Jakuba, školu nebo špitál, má se podle, nařízení císaře Maxmiliána. z r. 1575 havířským narovnáním po­kračovati(řádem) avšak s tím, že budoucně, snad sem přišlými havíři žádná jiná než katolická římská víra držána a rozmno­žena nebude.« Článek druhý, privilegia obsahuje ustanovení o skalických robotách a současně připouští ku povznesení a pro obchod městečka usazování nových řemeslníku v obci. Při. tom potvrzuje staré právo obce k užívání pečetí o zeleném vosku a konečně zavazuje všechny současné i budoucí správce panství, aby bezvadně zachovávali privilegia a nadání skalická.

Městská rada, poučena trpkými zkušenostmi ze ztráty pí­semných dokladů a privilegií předchozích a o důsledcích, které z toho vyplynuly pro obec, neváhala si vyžádati nejvyšší pa­novnické potvrzení. Dostalo se jí ho majestátem císařovny Ma­rie Terezie ze dne 3. března 1747 a císaře Josefa II. z 18. března 1786. Originály obou listin jsou ve velmi dobrém stavu zacho­vány ve skalickém archivu.

Úpadek těžby

Všechny výsady, udělované během dvou staletí Skalici, ne­přispěly však již k rozvinutí důlní činnosti. R. 1663 byla sice otevřena jedna nová šachta, ale bylo v ní těženo bez význam­nějšího výsledku. Dokládají to i pozdější zprávy z r. 1750. V té době jsou již doly opuštěny a zbývají jen haldy a zarostlá ústí stříbrných a olověných štol. Ani obnovené kutací pokusy r. 1803 nepřinesly mnoho výsledku. Z jednoho centu rudy vyšlo jen 60 až 63 liber olova a 3-3 a půl lotu stříbra. R. 1854 pak velké množství vod znemožnilo pokračování v těžbě byť se i byly ob­jevily nadějnější výskyty rudy měděné i stříbrné. A poslední záznam o čištění jedné šachty je z r. 1857.

Zcela nepatrné udržovací práce, podniknuté v našem století, nemají významu pro popis hornické historie Skalice a lze soudit, že brána za činností ve skalických dolech se zavřela již navždy. Bývaly doby, kdy byla Skalice přece jen horní obcí význam­nou, i když byla pouhým odleskem slávou ozářeného přeboha­tého kutiště kutnohorského. V bývalém, kdysi rušném praco­višti zbyly jen zasypané vchody do šachet neznámých názvů a z neznámých dob. Hory přestaly vydávati drahocenný kov, leč dávají dnes na jeho místě větší hodnotu nezbytnou k zdravému životu – pitnou vodu. Ale jako tehdy včasné, pokrokovější způ­soby těžení by byly bývaly přivodily větší výnos kutání, tak i nyní včasné, krajně potřebné vodovodní zařízení zaručuje obyvatelstvu dodávku zdravé pitné vody. Bude to trvalé dě­dictví po zaniklém těžařství drahé rudy, která Skalici dala jméno »Stříbrná«.