Další otázka zodpovězena. Při shromažďování údajů pro přednášku o hostincích na Střbrnoskalicku jsem při pročítání katastrálních knihovních vložek s údaji o někdejších majitelích dotčených objektů narazil na údaj, který ozřejmil jednu z nevyřešených otázek, týkající se naší usedlosti č.p. 1 v Hradci u Stříbrné Skalice (ve 30. letech 20. století zde fungoval hostinec s kuželnou).
Sušárna ovoce
Na mapě stabilního katastru ze 40. let 19. století je ve východním sousedství usedlosti č.p. 1 (parcela 7) červenou barvou vybarven nevelký objekt s parcelním číslem 6. Ovlivněn vyprávěním místních starousedlíků, pamatujících si za jejich dětství ve východní části dvora fungující kovárnu, jsem usuzoval na to, že jí je i tento zděný objekt (červenou barvou byly v mapě zakreslovány zděné, nespalné stavby), navíc situovaný kvůli častému používání ohně v bezpečné vzdálenosti od hospodářských i obytných budov statku.
Informace, které se mi dostaly do rukou minulý týden, kovárnu vyvrátily, avšak předpoklad o užívání ohně nikoliv.
Z prvního řádku zápisu na listu A1 knihovní vložky se dozvídáme, že na stavební parcele číslo 6 se nachází sušárna (či sušírna – stavba sloužící k sušení ovoce). Na náparcelecím listu A2 čteme, že „podle ohlašovacího listu č. 5 z roku 1908 pro katastrální území Hradec vyznačuje se sloučení stavební parcely č. 6, následkem zboření sušárny zaniklé, do pozemku parcely č. 125″. Tato změna je rovněž zanesena do mapy pozemkového katastru z 1. poloviny 20. století.
Z dochovaných archivních pramenů i z výše popsaného si můžeme udělat tento obrázek. Během 19. století, možná i dříve, ke statku č.p. 1 (původní číslo domu 37 bylo v roce 1880 změněno na současnou 1) náležela a 30 m od východní části dvora fungovala zděná sušárna ovoce, o rozměrech přibližně 8 x 7 m, jejíž existenci nasvědčuje i několik ovocných zahrad na pozemcích v jejím okolí. Z dosud dochovaných staveb této funkce, případně jejich popisů, můžeme usuzovat, že takováto sušárna byla rozdělena na dvě či tři části. Ve střední stálo topeniště, líhy a posuvné lísy, na něž se pokládalo nakrájené ovoce, v boční části se pak nacházela předsíň k přikládání paliva, odkud kouř mohl volně odcházet prostorem bez stropu, v našem případě však nejspíše komínem. Na druhé straně mohl stát prostor určený k přípravě ovoce.
K největšímu rozšíření sušáren, budovaných převážně v prostoru mezi zastavěným územím a volnou krajinou (tzv. humno) či v sadech, docházelo spolu s rozvojem ovocnářství od počátku 19. století, těch zděných patrně až od jeho poloviny. Jen zázrakem se tyto stavby dochovaly až do dneška a prohlédnout si je můžeme v převážné většině již jen ve skanzenech, tu nejbližší v Polabském národopisném muzeu v Přerově nad Labem.
